Konečně jsem slehla
Konečně jsem slehla
…..asi po hodině jsem zašla za Sestrou se šesti, aby mě vyšetřila. Zhodnotila, že jsem otevřená na 5 (rodí se při 10) a že mi natočí monitor a půjdeme na porodní. Vytřeštila jsem na ní oči s výrazem „UŽ“ a dodala „Neeee“. Koukala na mě jak na blázna. Připadala jsem si stejně. Pobalila jsem si věci a čekala až si předají směnu. Přišla jiná sestra a odvedla mě na porodní. Bylo půl 8 ráno. Bolesti jsem měla snesitelné po 5min Olinka tipovala, že oběd si dáme spolu. Na porodním se mě ujala mlaďoučká porodní asistentka Boženka, která se mě každých 5min ptala jak se cítím a jestli něco nepotřebuju. Asi hodinu jsme strávila na přípravně a chodila mezi WC a sprchou. Dokonce jsem na milost vzala i míč. Mezi kontrakcemi byl moc příjemný, ale jakmile přišla bolest, tak jsem si musela stoupnout. Na míči se dobře klimbaloJ Bolesti byly pořád snesitelné po 5min. Když se uvolnil porodní pokoj, kde před chvílí porodila mamina dvojčata, tak mě tam Boženka odvedla a já jsem zavolala manžela, že může přijet. Než přijel, tak se bolesti zhoršily, ale co bylo horší, skoro pořád mě nutili ležet a monitorovali miminko. Nevím jestli měli nějaký vážný důvod, ale po půl hodině mě odpojili jen abych si došla na WC a případně do sprchy, chvíli se prošla a zase zpátky do lehu. Kolem 11 mi porodní asistentka Prokšová píchla Dolsin, prý mě otupí (hurááá) a porodní cesty se více uvolní (2x hurááá). Ptala jsem se jestli se náhodou porod nezastaví nebo miminku neutlumí srdeční činnost, tak prý nee. Dolsin zabral dle očekávání a já jsem byla oblblá ale málo na to, abych bolesti necítilaL Jakmile jsem si lehla, tak jsem spala. Probrala mě vždy jen kontrakce. Ale hodinu po Dolsinu jsem buď byla hodně oblbá nebo kontrakce ustoupily. Stále jsem byla otevřená jen na 6-7. Bylo 12h hodin dopoledne a říkala jsem si, že oběd s Olinkou už nestihnu. Prokšová mi praskla vodu a zaznamenala, že je zkalená. Kolem 12,30h jsem měla už silné bolesti. Manžel se snažil mi ulehčovat, ale musela jsem ho upozornit ať za mnou nechodí, ať na mě nešahá apod. Ale na to, abych mu drtila ruku mi byl dobrý. V jednu dobu jsem do jeho paže zasekla nehty a pěstí ho mlátila do ramene. Promiň miláčku! Ve 13h jsem měla pocit „na tlačení“, ale sestra řekla, že miminko ještě není dorotované a já nejsem otevřená. Ať se uvolním a opět jsem si musela lehnout na bok s nohou nahoře. Neměla jsem energii se dohadovat a tak jsem to udělala. Přitom si myslím, že zemská gravitace by byla lepší. Vydržet netlačit v téhle pozici mě stálo zbytek optimismu, dobré nálady a sil. Začala jsem být nedočkavá a nevěřícná. Nevěřila jsem, že ještě nerodím, když mám pocit, že prasknu! Tohle jsem se Štěpíkem zažívala půl hoďku před tlačením. Prokšová zavolala doktora – mladej kluk – a ten řekl, že to může ještě trvat, protože miminko není připravené. Začala jsem propadat panice a přiznám se, že jsem i brečela. Chtěla jsem epidurál. Bylo mi jedno, že v Krči se za něj platí 6 tisíc. Manžel mi ho rozmluvil. Musela bych prý ležet a hlavně by mi bylo zle i po něm a já chci přece fungovat. To byla pravda. I tak jsem brečela bolestí. Později jsem bolestí řvala. Do toho mi dali kapačku Oxytocinu, který vyvolal ještě silnější kontrakce a po porodu se hodil jako stahovač dělohy. Vůbec nevím jak jsem přežila další hodinu, ale ve 14h jsem řekla, že už prostě musím tlačit. Prokšová mě vyšetřila a řekla ať ještě pár kontrakcí počkám. Řvala jsem, že už musím tlačit, že už to nevydržím, že nemůžu. Prosila jsem manžela, drtila mu ruku. Byla jsem zoufalá. A hlavně jsem blbě dýchala. Manžel mi pořád připomínal jak mám dýchat, ale já jsem toho nebyla schopná. Drželo mě při vědomí jen to, že nechci císaře. Konečně jsem mohla tlačit a jak se mi to dařilo u Štěpíka, tak tentokrát to nešlo, ale za 15min byl Vojta na světě. Čas 14,28. Od první kontrakce uběhlo 11 hodin. Váha 3670g a 51cm. Vojta byl zeleno-bílo-modrej, měl pupečník přehozený kolem krku a hned neplakal, ale viděla jsem, že se hýbe. Byla to neskutečná úleva. Že to mám za sebou a že je zdravý. Ukázali mi ho – nelíbil se miJ a šli ho vyšetřit. Manžel s nima. Dohlídl na to, aby mu odsáli vodu z dýchacích cest, protože prý chrčel. Aby ne. Ještě chvíli bych ho nemohla vytlačit a začal by se dusit kvůli mému špatnému dýchání. Naštěstí to dobře dopadlo. Po půl hodině jsem se zbavila i placenty, prošla kontrolou a jelikož nebylo co šít, tak mi doktor pogratuloval a šel. Aspoň něco je na těch mých porodech pozitivní, nejsem Sešitá Zombie. Když manžel Vojtu přinesl, tak měl hlavu jak lebkoun, ale byl klidný a hned se přisál a pil 15min. Už se mi líbil a to moc. S manželem jsme se rozplývali a začali rozesílat radostnou zprávu rodičům. Byli jsme šťastní!!!! Já nejvíc, protože jsem to konečně měla za sebou! Po dvou hodinách na sále mě přivezli zpátky k Olince na pokoj a my si místo oběda daly večeři. Za další dvě hodiny jsem byla ve sprše – doprovodila mě Kruťanda a za další hodinu jsem si došla pro Vojtu. Jsem ráda, že ho mám, ale rodit už se nikdy znovu nechystám!!!
