Sedmikráska
Školička Sedmikráska
Mám za sebou první scénku ve školičce, kam můj syn chodí každé úterý dopoledne už tři měsíce. Štěpán ráno normálně vstal, oblékl se, nasnídal a jeli jsme do školky a v šatně řekl „nechci do školky“ udělal brzdu zpátečku a hotovo. Chvíli jsem ho přemlouvala, lákala dovnitř na děti, na hodnou tetu a na hračky, na to co ho čeká za super zábavu, ale marně. Učitelka řekla, že si ho vezme a mám mu zamávat do okna. Štěpánek spustil neskutečný pláč, který mi rval srdce a k tomu přidal dramatický výraz s nataženýma rukama. Ujišťovala jsem ho, že se vrátím, že dostane dáreček a že pojedeme zase domů, ale teď je čas na hraní s dětmi a tetami ve školce. Dala jsem mu pusu, řekla mu, že ho mám ráda a šla. Neodcházelo se mi nejlíp. Jenže jak reagovat? Když bych ho poslechla a jeli jsme domů, tak zvítězí on, bude si to pamatovat a příště se scénka zopakuje a bude to pro oba ještě horší. Jenže mám špatné svědomí, že jsem se zachovala špatně. Mohla jsem ho třeba víc přemlouvat, mohla jsem s ním jít na chvíli do třídy, mohla jsem…. Jenže, bylo by to platné? Není možné, že bych tím jeho „trápení“ jen prodloužila? A taky si nejsem jistá, jestli způsob odtržení od matky je na jeho psychiku vhodný. Co když získá pocit, že ho maminka nechce, že školka je za trest a maminky tam odkládají zlobivé děti. Co když bude přemýšlet, čím se provinil, že jsem mu tohle udělala? Co když ve mně získá nedůvěru? Kamarádka mi řekla, že by i takhle malé děti měli vědět, že jim maminka věří a že oni mohou věřit jí. Jenže jak mám vědět, že si nevymýšlí? Prý každá máma svoje dítě zná nejlíp. S tím souhlasím, ale není to tím, že ho pozná nejlíp systémem pokus omyl? Samé otázky. Zdravý rozum mi říká, že si Štěpán uvědomil, že chození do školky je činnost pravidelná a že to už tak velká legrace není. Už ho to tolik nebaví. Tak vznesl protest. Jedna maminka mi v šatně řekla, že její dcerka to na ní zkusila asi měsíc po pravidelné docházce. Párkrát proběhla scéna a poté mamince opět s úsměvem mávala na rozloučenou. Budu doufat, že se situace vrátí do starých kolejí a on mi dá pusu jako dřív a půjde za dětmi. Budu doufat, že je tohle opravdu jen uvědomění si nějakého pravidla a Štěpánův protest proti němu. Když jsem si Štěpána vyzvedla a ptala se učitelky „tak co“, řekla mi, že celá scénka trvala asi 5 minut, kdy seděl zvlášť, mračil se a fňukal. Učitelka mu řekla, že až si bude chtít hrát, tak má přijít. On na to zareagoval ještě větším mračením, otočil obličej ke zdi ve znamení urážky, ale za chvíli přišel a do všech aktivit se skvěle zapojil. Namaloval mi krásný obrázek Zlatého deště a vybarvený obrázek Čarodějnice kuchařky. Všechny obrázky jsem hrdě umístila na ledniciJ
Maminky, co Vy na to? Máte podobné zkušenosti? Jaký je Váš postoj při podobných scénkách ať už školkových nebo jiných? Budu ráda, když se o své zkušenosti se mnou podělíte.
