Zákrok
Máme za sebou dlouho obávaný a očekávaný zákrok se Štěpíkovým pindíkem. Hodně jsem o tom četla a něco málo jsem slyšela od kamarádek a vůbec jsem se netěšila. Zákrok začal tím, že jsme museli 5 týdnů mazat předkožku kortikoidní mastí, aby se roztáhla a povolila. Štěpík ji měl totiž extrémně zúženou, a jelikož měl problémy s čuráním, neměli jsme jinou možnost. Po léčbě kortikoidy se předkožka uvolnila a paní doktorka nám doporučila zákrok, při kterém se zbytek „přilepené“ kůžičky k žaludu uvolní tak, aby se zcela obnažil. Nejdřív pindíka namazali Elmou, což je lokální anestetikum, a zabalili ho na hodinku do folie. Potom Štěpíka vyzvali, aby si lehnul na záda, já jsem měla držet ruce, manžel vyfasoval nohy s přímým výhledem na „úkon“. Paní doktorka vzala něco jako nůžky na nehty, ale robustnější a dál jsem se nekoukala! Myslím, že stáhla kůžičku a jakoby pinďu obkroužila. Štěpík vymáčkl dvě slzy, trošku fňukal, ale nejspíš jen proto, že mu to nebylo příjemné a neviděl co se s ním děje. Z lehátka seskočil, jakoby se nechumelilo a vesele mířil z ordinace ven. My jsme si vyslechli rady na „údržbu“: 5x denně koupat v řepíku, 5x denně stahovat kůžičku a pinďu namazat. Měli jsme se připravit i na to, že bude plakat a bránit se, protože ho to samozřejmě bolí. První den byl v pohodě. Štěpík si nechal pinďu přetáhnout a namazat, i když ho to bolelo, protože u toho výrazně křičel. Pro mě to od prvního mazání byl příšerný stres. Bylo mi vždycky na zvracení :-(. Manžel to kupodivu snášel mnohem líp. Já jsem si připravila krém a on přetahoval. Koupání pindi byla ta příjemnější část uzdravování. Druhý den Štěpík zjistil, že i po několikáté to stále bolí a tak se začal bránit. Přemlouvali jsme, slibovali a nic nepomohlo. Museli jsme ho násilím položit, já jsem si mu sedla na hrudník, manžel na nohy a za šíleného řevu, kterým nám rval srdce, jsme mu pinďu namazali... a tak dokola 5x denně. Pokaždé jsme mu dali odměnu za statečnost :-). Po třech dnech už ječel míň a jen ze zvyku :-). Čtvrtý den se mi ulevilo, protože jsem mazání zvládala sama a manžel tak mohl odejít do práce. A teď po týdnu už si ho Štěpík přetáhne a umyje sám, a je to.
